z mého naivního tuniského deníčku

Tuniská stýskání a tuniská zoufalství

6. listopadu 2012 v 21:22 | Lenka
Ještě pět dní po návratu z dovolené jsem si stýskala, vzpomínala a oochala... takové ty sladkobolné pocity, možná to znáte. Byla jsem nadšená z toho, co jsem prožila, a na druhou stranu mi bylo tak strašně líto, že jsem to tam všechno nechala a vrátila se do svého všednodenního života.

V tu chvíli mi nejvíc chybělo, všechno to, co tady prostě nemám: teplo (fakt je mi zima), slunce (místo toho tu byl sníh), moře (jste Češi, takže víte), aktivity (hopsat si madison sama v pokoji fakt není zábava!), odpočinek (nesnáším ranní vstávání), tuniské dortíčky (dokud neochutnáte, nepochopíte) a krásný Joséph.

Ana mahboula :)

28. října 2012 v 20:12 | Lenka
Zaspala jsem hodinu své dovolené. Tu hodinu, na kterou jsem si spřádala plány...
Racionálně vzato, nešlo o nic důležitého. Jen jsem se chtěla rozloučit s mahboulem, zeptat se ho, jak oslavil Aïd al-Kebir, možná si ho vyfotit (teď se marně pokouším vygooglovat jeho obrázek) a hezky po francouzsku se s ním líbnout na tváře.

Mahboul, až k tomu slovu sahají mé znalosti arabštiny. Blázen, blázínek. Mahboula - blázen v ženské podobě. Tedy já! :)))
Když na Vás nespočetněkrát denně někdo pokřikuje "Ahoj, jak še maš? Dobžé?", a trochu Vás to irituje, tak se naučíte odpovídat: "Aslema. Lebes." A pak najednou přijde člověk, krásný Joséph (Joska! :))) ), který dodá neočekáváné "Hamdoulah" (díky bohu, teda Aláhovi!)...

Hamdoulah to je skoro jako mahboula!

Telefonát z Afriky

20. března 2009 v 21:56 | Mlle
Jedeme takhle s přítelem z práce. Dneska. Já řídím a najednou mi zvoní telefon. Jediný, kdo mě napadl, že by to mohl být, je moje nadřízená... prosím přítele, ať to vezme a řekne jí, že řídím, že s ní nemůžu mluvit. Ani s ní mluvit nechci! Je pátek odpoledne a já mám konečně zasloužený víkend!

Přelom roku a můj "tuniský příběh"

1. ledna 2009 v 17:49 | Mlle
Mám přece mužů až až... tak proč ještě ten tuniský zase volá z temnoty?

Hudební vzpomínka na Tunisko

14. prosince 2008 v 11:34 | Mlle
Trocha hudby z tuniských hotelů...

a ještě pár slov na závěr

28. listopadu 2008 v 21:37 | sl. Lenka
Po tom všem mi stále ještě občas píše... jednou mi řekl, že mi bude psát až do smrti, že na mě nikdy nezapomene... ale copak se mu to dá po všech těch lžích ještě věřit? :)

část patnáctá - nezklamal...

28. listopadu 2008 v 20:39 | sl. Lenka
… asi až teď začnu být smutná, že jsem ho neviděla… a mrzí mě, že jsem zase tady, kde jsou všichni otrávení a nikdo se neusmívá a nezve mě na kafe… jeden Tunisan kvůli mně dokonce jezdil v protisměru jen aby se mnou mohl mluvit :)))

část čtrnáctá - zpět na ostrově

28. listopadu 2008 v 19:50 | sl. Lenka
Ještě ráno jsem byla na Djerbě, u moře… a ještě v poledne jsem se objímala s posledním Tunisanem na letišti… a jak moc mi to už zase chybí :(

část třináctá - přestávka

27. listopadu 2008 v 20:09 | sl. Lenka
Konečné si mé city oddychly... tedy ne že bych je nezaměstnávala, ale žádný chlap snad nemůže být tak vyčerpávající jako Tunisan...

část dvanáctá - nikdy to neskončí

27. listopadu 2008 v 19:56 | sl. Lenka
Pár dní uplynulo a už mi zase píše... Nereagovala jsem na to, přestože je to docela boj… ale jestli se ještě ozve, tak myslím, že bude i nějaká reakce z mé strany…

část jedenáctná - konec číslo dvě, tři nebo čtyři...

27. listopadu 2008 v 19:14 | sl. Lenka
Vyprovokovala jsem ho k diskuzi, neměla jsem to dělat, protože jsem se na sebe dozvěděla takových věcí...

část desátá - vojna něco stojí...

26. listopadu 2008 v 21:06 | sl. Lenka
Přijel Martin a trávili jsme spolu poklidné odpoledne… popíjeli čaj v novém bytě, relaxovali spolu a bylo mi s ním hezky… na nějakého Saida jsem si ani nevzpomněla… dokud nenapsal…

část devátá - beznaděj a smutek

26. listopadu 2008 v 19:58 | sl. Lenka
Rozhodla jsem se (po kolikáte už?), že tentokrát počkám, až se mi ozve on, že já už ho vyhledávat nebudu… Ale kolikrát už jsem toto nedodržela? Na druhou stranu vztah s ním mi nepřinesl nic dobrého… jo, trochu lásky a zamilovanosti a poblázněnosti a hezkých snů… ale co peněz už jsem s ním propsala a protelefonovala… a co hádek jsem kvůli němu měla s Martinem…

část osmá - co třeba vízum?

26. listopadu 2008 v 19:11 | sl. Lenka
Opět se mě ptal, kdy přijedu... Kolikrát už jsem mu říkala, že na to teď nemám peníze? Napadla mě revoluční myšlenka, že třeba můžeme zažádat o vízum pro něj. Hned jsem mu napsala, jestli by nechtěl - spíš testovací otázka, protože já moc dobře vím, že pokud nebude mým manželem, že vízum nedostane… rozhodně jsem zvědavá na to, co mi poví teď.

část sedmá - realita versus vzpomínky

26. listopadu 2008 v 18:28 | sl. Lenka
Velká láska pro život a až do smrti nevydržela ani do konce roku…

část šestá - konec číslo jedna

25. listopadu 2008 v 19:42 | sl. Lenka
Ráno jsem si na internetu přečetla vzkaz od Lenky z Djerby, která mi slíbila, že se tam na Saida podívá…

část pátá - další stýskání a pochyby

25. listopadu 2008 v 18:47 | sl. Lenka
Ráno jsem si říkala, že to nebudu já, kdo mu hnedka zase napíše, ale nevydržela jsem to… napsala jsem mu, že už jsou to čtyři týdny a že ho celé čtyři týdny miluju, že mi chybí a že na něj myslím… a že se mi ty čtyři týdny zdají jako věčnost…

část čtvrtá - první pochyby, pár týdnu po návratu

24. listopadu 2008 v 21:16 | sl. Lenka
Už je to víc než týden. Zapomněl? Nebo si našel jinou turistku nebo Tunisanku? Den ode dne mi chodí z Afriky méně zpráv. Dnes dokonce ani jedna! A já přemýšlím, co celý den dělá… zda se schází s turistkami ve tři před hotelem a vodí je k sobě domů.

část třetí - první zklamání a loučení

24. listopadu 2008 v 20:29 | sl. Lenka
Po příjemné odpoledni s ním byl zase čas jít do práce… vzal se zase modrou proužkovanou košili a navoněl se… já taky - jeho vůní :) a šli jsme. Normálně jezdí taxíkem, ale kvůli mně šel pěšky. Cestou ještě řekl, že mi koupí dárek… vzal mě do ochodu a koupil mi čokoládu Said. Suvenýr pro mě, odnesla jsem si Saida s sebou. Je na to asi velmi pyšný, že má jméno jako čokoláda :) mon prince de chocolat…

část druhá - rande?

24. listopadu 2008 v 19:51 | sl. Lenka

Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. On se mě na nic neptal, vše měl rozmyšlené jasně předem. Když jsme se potkali před hotelem, prostě řekl, že jdeme a šli jsme. Myslela jsem, že půjdeme někam poblíž hotelu, ale on mávl na taxík… Začala jsem se docela bát. Seděla jsem vzadu, on mluvil vpředu arabsky s taxikářem… Bylo mi divně.
 
 

Reklama