od anděla až po zet

(ne)smělý fyzický kontakt... co bude dál?

13. srpna 2017 v 20:00 | Lenka
Po více než dvou týdnech od chvíle, co jsme se viděli naposledy a co jsem mu psala, že spolu tu situaci, ve které jsme, vyřešit neumíme (a spoustu jiného), jsme se potkali. Zastavil kvůli tomu na křižovatce a dokonce opustil vůz; po dvou týdnech se mě snažil chlácholit a hladil mě po paži. Slíbil mi, že se za hodinu uvidíme. A tak se stalo... vyslechla jsem si toho spoustu... o nás dvou nic, krom toho, že prý ho jeden kolega upozorňoval, aby od mého muže (který není můj muž) nedostal do držky; uklidňuju ho, že toho se fakt bát nemusí, ať se víc bojí trafikantčina zedníka. Přes to všechno i bezvýchodnost situace je mi s ním zase hezky, domlouváme se, kdy se bohužel jen na dvorečku uvidíme příště...

A ten den má svátek! Ideální příležitost přiblížit se mu blíž a dát mu...

Další výmluvy do sbírky

26. července 2017 v 20:00 | Lenka
Kdyby okolnosti byly jiné, možná by se nedělo, co se zase dělo. Kdyby mě v životě nečekala zásadní změna, možná bych se chovala rozumně, ale možná taky ne... :D Blíží se konec jedné mé životní éry; udělala jsem rozhodnutí, které bylo nutné udělat i s ohledem na to, že se potřebuju odstřihnout od té mé neverending love story; přijala jsem pracovní nabídku, dala jsem výpověď a postupně se děsím toho, co všechno mi bude chybět v mém novém životě, který se začne 1. října, ale snad to bude vyváženo jinými pozitivy.

Na stejné židli sedím už téměř sedmnáct let! Moje práce mě baví, vztahy na pracovišti až tak moc ne a bližší vztah mám pouze s třemi kolegyněmi a jedním krásným kolegou. Ten krásný pán se mi zalíbil před celými sedmi roky a vy jste byli ... byly celou dobu u toho. Asi jste ty jeho hry dávno prokoukly, já časem taky, ale přesto mě ty hry v jistých fázích pořád baví a chtěla jsem to celé nějak dořešit. A ať už to mezi námi bylo jakkoliv, nechtěla jsem, aby se to, že končím, dozvěděl z řečí od cizích, ale chtěla jsem mu to říct sama...

Tečka?

19. května 2017 v 20:00 | Lenka
A když tu teď převyprávím další část mé storky, asi neuvěříte; tomu, čeho může být chlap-mýtoman schopnej, ani mým nezdravým reakcím. Strašně ráda bych se k tomu všemu chtěla postavit racionálně a nechovat se, jak se chovám, ale nejde mi to... cítím křivdu a mám potřebu mu ukázat, že nejsem tou blbkou, za kterou mě má, ale ani to neumím nonšalantně a stále se ještě dožaduju alespoň špetky zájmu a pozornosti.

Chlap, který se mi tak dlouho líbí, má babu, přestože se mi vždy prezentoval a prezentuje jako osamělej, opuštěnej a zároveň i po nikom netoužící. Vždycky to takhle dopadá, já toužím, sním a doufám a nakonec zjistím, že vůbec nejsem tou, která je středem zájmu vysněného muže.

Někomu to všechno prostě trvá dýl...

13. května 2017 v 20:00 | Lenka
... a mně to trvalo sedm let. Necelých! 23. červenec 2010 byl tuším krásný letní den, bylo ráno a já ho uviděla a on se mi zalíbil takovým tím způsobem toho chci. Proč jsem na něj nezapomněla v okamžiku, když jsem zjistila, že je bezcharakterní?! Chtěla jsem zažít něco (s)nového a on se mi do toho plánu hodil... líbil se mi a jeho hovorná povaha byla vcelku kompatibilní s mou zakřiknutostí; a, jak jsem se postupem let osmělovala a jak jsme se poznávali, zjišťovala jsem, že je mi s ním dobře. Ve své naivitě jsem si ani nepřipustila, že bych mu neměla věřit jediné slovo, přestože jsem to, jaký je lhář, slyšela ze všech stran, přestože jsem jeho lži odhalovala od samotného začátku, ale já jsem i po svém tuniském románku v sobě stále měla bezmeznou důvěru. Copak je možné předstírat upřímný úsměv? Něhu v očích?!

Běž za ní, řekni to...

30. dubna 2017 v 20:00 | Lenka
Sežrala jsem raffaelo, které jsem od něj dostala k Valentýnu. Nedostatek něhy a citů si už zase kompenzuji tím, že jím. A to, že už došlo i na důkaz nevím čeho, ale určitě ne lásky, svědčí o tom, že jsem citově vyprahlá skutečně hodně. Strašně špatně snáším ten fakt, že mě nechce chlap, kterého já už chci tak dlouho a který si minimálně na chvíli myšlenku, že by mezi námi dvěma něco mohlo být, musel připustit... neztrácím až tak jeho, ale ztrácím ten sen... tu naději, že zažiju něco (s)nového...

A všechno si to uvědomuju i ve chvíli, kdy mi nasliboval, že dodrží tradici a políbí mě pod rozkvetlou třešní... poté, co jsme si dlouze hleděli do očí, když mi z telefonu přehrával tento song...

Blíží se konec téhle neverending story?

6. dubna 2017 v 20:00 | Lenka
I kdybychom si našeho sněhuláka postavili v Horách, už by asi nebylo poznat, kde měl oči a kde ruce, možná by už ani nebylo poznat, že to byl sněhulák, a určitě by nešlo poznat ani to, jak moc šťastná jsem byla, když jsem ho stavěla, protože mi pomáhal muž mých snů. Postavili jsme si ho v malém okresním městě pod Horami, pár dní na tom místě stál, ale už je to nějaký pátek, co buď zapadal novým přívalem sněhu nebo roztál; ale vzpomínka na ty pocity, které těch pár společných chvil provázely, je intenzivní ještě teď. Mé city a pocity, které nepamatují jen sněhuláka, ale možná i dinosaury, jsou poměrně setrvalé, sněhuláka přežily; on tu hru na "budu s tebou stavět sněhuláky v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, ve štěstí i neštěstí, ve sněhu i oblevě" nedokázal hrát déle, než jsme sněhulákovi byli na dohled...

Je mi to líto. Stále bych tolik chtěla zažít něco (s)nového! S ním...

Čokoládou a slibem neurazíš

11. března 2017 v 20:00 | Lenka
On není normální, já nejsem normální, takže ani ten vztah, který se mezi námi vyvíjí, nemůže být normální. Já vlastně ani nevím, přestože bych ve svých letech možná měla, jak takový normální vztah vzniká a jak vypadá. To, co prožívám teď, je ve srovnání s tím, jak jsem se kdy (ne)seznamovala v minulosti, to nejnormálnější seznamování, jaké jsem kdy zažila. Co na tom, že to trvá téměř sedm let?! Co na tom, že první rande jsme si domlouvali už skoro před rokem a ještě se neuskutečnilo?! Naději, že se dočkám, stále mám...

"Čeho se bojíš?"

13. února 2017 v 20:00 | Lenka
Byla jsem šťastná! Ne, byla jsem šíleně šťastná!!! Ale možná vás nepřekvapí, že to dlouho netrvalo... mě to ale zase nemile překvapilo; čekala jsem, že se konečně něco změní, ale to by idolem musel být někdo jiný než barevnější Roman. Jedinou aktivitou v tom zatím nedefinovaném mezi námi, kterou naposledy projevil, bylo právě to, že mě fakt moc hezky objímal a já usoudila, že je to začátek něčeho víc...

Zase špatně!

Pojďte, pane, budeme si hrát!

15. ledna 2017 v 20:00 | Lenka
Bude to sedm let, co se mi zalíbil, a budou to tři roky, co jsem se do něj či myšlenky na něj zamilovala. Řešila jsem tehdy otázku, jak by se tvářil, kdybych mu řekla něco z toho, co mě napadalo. Za ty tři roky jsem zjistila, že na všechno, co jsem mu kdy řekla, se tvářil buď nadšeně nebo to všechno bral, jak to je a ničím nebyl překvapen. Nikdy nevypadal, že ho obtěžuje jakákoliv moje snaha o fyzický kontakt, z míry ho nevyváděla ani má přiznání a vyznání a mé návrhy na společně strávený čas přijímal nadšeně. Takže jsem ho (ne)směle hladila po ramínku, brala za ruku, říkala mu, že na něj myslím, a pak jsem se i otázala, zda se mnou půjde lyžovat...

Ten příběh už možná znáte. Přestože se tvářil nadšeně, lyžovat nešel; přestože za čas znovu souhlasil, že spolu můžeme strávit odpoledne, následovaly zase jen výmluvy; a, přestože mě později tlačil k dalšímu vyjádření, že chci být s ním, znovu se toho zalekl a znovu mě zklamal. To už jsem přestala mít energii na to projevovat vůči jeho osobě jakékoliv nadšení a říkat mu ty blbosti typu, jak bych chtěla, aby mi před spaním četl pohádky...

Zařekla jsem se, že už to dělat nebudu. Zatím se držím... teda nepočítám-li výzvu, ať jdeme stavět sněhuláka!

Co by to bylo za pohádku, kdyby ta zrušená rande nebyla tři?!

5. prosince 2016 v 20:00 | Lenka
Už jsem pomalu začala vymýšlet jméno pro pána od písmene J. Existuje, neřídí autobus a není výrazně starší než já, ale naopak; mohl by být klidně jedinečnej, protože nemá nic společného s těmi před ním, ale na svou chviku slávy si ještě bude muset počkat, protože vám ještě musím převyprávět snad už poslední část storky s barevnějším Romanem; její end jsem čekala už před týdnem, ale nevěděla jsem, jestli ten end třeba náhodou nebude happy...

Od anděla až po zet, 173. kapitola

2. listopadu 2016 v 20:00 | Lenka
Píšu si tenhle příběh na pokračování spíš pro sebe, než že bych měla pocit, že by někoho ještě zajímal. Kdo by totiž ani ne tak nade mnou, ale hlavně nad mým vysněným idolem již dávno nezlomil hůl?! Tedy kromě mě. Já totiž jsem furt závislá na těch chvílích kouzelna, které s ním zažívám. Ujíždím na nich, přestože jsem si vědoma toho, že je to jen iluze... že většinu z toho, co říká, nemyslí vůbec vážně... že je mýtoman, na to mě přece upozorňovali možná před třemi, čtyřmi roky...

Podobně trapně, ne-li ještě víc, než jak skončil první pokus o rande, dopadl i ten druhý před měsícem. Z toho prvního se vymluvil, napodruhé se dokonce neozval několik dní. Jak to bylo dál?

Dvakrát do stejné řeky...

9. října 2016 v 20:00 | Lenka
Je to asi tak půl roku zpět, kdy jsem se chystala na rande do Hor, a přestože pak jsem byla zklamaná tak, že jsem se zařekla, že už žádného chlapa balit nebudu, nějak jsem na to zapomněla a udělala jsem to znovu... a chtěla jsem jet znovu do Hor... za stejným chlapem... ono mi s ním totiž v posledních týdnech zase bylo tak hezky! Jediné pozvání, ke kterému se však měl, bylo to k prohlídce autobusu, které jsem odmítla, protože se mi zdálo absurdní. Toužila jsem po něčem víc!

A využila jsem první příležitosti, která se mi naskytla. Položila jsem další nevinnou otázku, na které se mi dostalo podobně nadšené odpovědi, jako když jsem se před půl rokem ptala, jestli se mnou půjde lyžovat...

Pár minut štěstí

17. září 2016 v 20:00 | Lenka
A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já...

Že to panu I ale trvalo!

11. července 2016 v 20:00 | Lenka
Brzo to bude šest let, co jsem se zakoukala do jednoho chlápka. Však víte... :) Je to čtvrt roku, co jsem ho neviděla. Nezapomněla jsem na něj - docela často si představuju, jaké to bude, až se zase uvidíme - ale nezapomínám ani na jiné z mých idolů. A že jich bylo! :) Většinou to neskončilo tak, že by mi něco zlého udělali, jen z mého života zmizeli nebo je nahradili jiní. Snad tomu tak nebude s krásným Romanem! Snad až Romana zase potkám, zafunguje to a zase se mi tak krásně bude točit hlava a bude se mi točit hodně dlouho... alespoň tak, jak se mi točívá, když potkám jiného chlapa ze seznamu...

Když už i erotomanka kroutí hlavou...

14. dubna 2016 v 20:00 | Lenka
Ani egocentrický mýtoman nemohl věřit tomu, že setkání s erotomankou bylo náhodné! Ale já jsem ho prostě musela vidět!!! V čas jeho očekávaného příjezdu jsem se postavila div ne přímo do hlavní brány a odsud zamířila přesně tím směrem, kam jel on, a tvářila se, jak nutně tam potřebuju jít.

"Ahoj Lenďo!"

Můžu mu věřit alespoň ten pozdrav?

Mělo to být (s)nové!

29. března 2016 v 20:00 | Lenka
Kdyby mě zase někdy napadlo, že budu balit chlapy, zakažte mi to! Připomeňte mi, že můj muž ten originální způsob seznámení skousl jen proto, že je asi zlatej; připomeňte mi, jak hloupě jsem se vnucovala panu andělovi, a hlavně, jak jsem chtěla jít s Romanem lyžovat.

Byl to tak krásný sen! Ten sen jít s ním lyžovat jsem si ale pokazila otázkou: "Půjdeš se mnou lyžovat?" Romanovo téměř nadšené "Jo." způsobilo, že jsem představu upgradovala o vizi toho, jak on a já jsme na lanovce a jak se držíme za ruce, přestože jsem věděla, že nemám věřit mýtomanovi. Tu silně romantickou představu jsem však nezvládla dostatečně potlačovat; těžko se to dělá, když jste erotomanka...

Ho... ho... ho... ho... hory?!

22. března 2016 v 20:00 | Lenka
Už před dvěma roky jsem měla tolik nápadů, jak ho balit, ale balit jsem ho nechtěla... chtěla jsem, aby mě konečně někdo tak moc chtěl, aby mě sám balil... no, a nakonec ho zase trapně balím... (ne)nápadné poznámky typu, jak ho ráda vídám... že na něj myslím... spoustu dotyků... a příspěvky na facebooku cílené jen a jen na něj. Naposledy fotky z Hor.


Ano, já jela lyžovat do Hor a jemu jsem to předem nenahlásila a nenavštívila ho! Byl dotčen...
Stále ještě přestávám chvílemi myslet, když jsem s ním, takže fakt nevím, jak došla řeč na příští víkend, ale byla jsem to já, kdo se zeptal, jestli se mnou půjde lyžovat. On řekl bez jakéhokoliv přemýšlení: "Jo." Nevěřícně jsem se zeptala: "Vážně?" a on mi to potvrdil, že prý to bude prdel... Asi ze mě čišel údiv, překvapení či nepochopení, protože než jsme se včera rozloučili, řekl mi, ať si to do dneška rozmyslím a že se domluvíme.

A ono je to to, o čem já už skoro celých šest let sním, že?

... a zase ten Roman!

22. února 2016 v 20:00 | Lenka
Nakolik jsem si vědoma toho, že storka s krásným Romanem nemá budoucnost, případně pouze tu hodně bolestnou, natolik mě v současné době to něco mezi námi naplňuje. Užívám si i ty chvíle, ve kterých bych si dříve - třeba s panem andělem - připadala neskutečně trapně. S Romanem tomu tak prostě není! Takže jsem čím dál tím víc odvážnější...

Chvílemi se sice stále oba tváříme, že se nic neděje, ale občas překvapujeme jeden druhého nebo spíš hlavně já sama sebe. A jeho asi taky!

Mýtoman & erotomanka

16. ledna 2016 v 20:00 | Lenka
Co do diagnóz jsme téměř ideální dvojka. On kecá a já mu to žeru. Funguje to. Nadšeně poslouchám všechny jeho historky, bez většího přemýšlení, kolik z toho, co říká, je pravda. A když se náhodou zamyslím na skutečností čeholiv, nezpochybňuji velmi osobní gesta, milé úsměvy a něhu v jeho očích (tolik podobnou té, kterou si pamatuju od pana anděla!), na těch naopak stavím. A že jako erotomanka mám extrémně vyvinutou schopnost stavět si vše k obrazu svému.

Na našem posledním loňském setkání by možná stavěla i nejedna žena, která erotomankou není. Mnoho slov, úsměvů, dotyků a dokonce i objetí. Vše tak nějak přirozeně. Víc mluvil on, já se usmívala, vyptávala, ale ani jsem se neostýchala říct, co mě napadalo. Cítila jsem se s ním velmi dobře. Očekávála jsem tedy, že to nabere další vývoj a že mi s ním zase bude hezky. Jenže to bysme nesměli být samolibý mýtoman a plachá erotomanka. Nakolik jsme nevyrovnaní, natolik nevyrované je to mezi námi.

Level Complete

29. prosince 2015 v 20:00 | Lenka
V první vteřině se mi zalíbil.
Po měsíci jsme se prvně na dálku pozdravili.
Po dvou měsících jsme spolu prvně (pracovně) hovořili a tím setkáním jakoby část svého kouzla bohužel pozbyl.
Po roce jsem se přesto stále kochala jeho vzhledem, občas jsme si zamávali, pozdravili se a usmívali jsme se na sebe.

Po dvou letech se snažil mě občas pobavit nějakým ne úplně originálním vtípkem a já už jsem se na něj nebála promluvit sama, byť to bylo jen o počasí.

Po třech letech se mi stále občas stávalo, že jsem na něj tiše zírala s otevřenou pusou, když to neviděl, a taky jsem zjistila, že umí bejt i velmi milej, když chce, ale on se o mně přesto vyjadřoval slovy "znám ji, ale nevím odkud".

Po čtyřech letech jsem z něj byla stále zmatená, prvně jsem se ohradila proti oslovení "mladá paní", občas jsme spolu prohodili pár slov a já jsem v návalu sentimentu jeho kouzlu propadla znovu a naplno. Po čtyřech letech jsme si spolu taky začali tykat a já se ho prvně dotkla, chvíli před tím nebo po tom, co mi zamlčel svou přítelkyni. Úsměvy, lichotky, doteky, možná i flirt.

Po pěti letech to pokračuje. Občasná náhodná setkání (poslední dobou k mé radosti častější než po měsíci, po dvou!), snaha o to mě pobavit, škálení, úsměvy, pohledy, to vše kombinované s mou zakřiknutostí a neustálým tápáním. Jsem pro něj křepelka, laňka, Lenčí, Lenďa. Já jemu říkám Románku. Abych mu dala svou náklonost najevo, beru ho za ruku... chvíli se oba tváříme, jako že se to nikdy nestalo...

Je to přibližně pět a půl roků, co jsem ho prvně viděla. Na nějaký happy end to sice nevypadá, ale zrovna včera jsme si navzájem sdělovali, jak se rádi vidíme. A když jsme se setkali znovu dnes, dočkala jsem se i svého vysněného, že mě při rozhovoru bral kolem pasu. Loučili jsme se přáním do nového roku... dychtivější políbit toho druhého byl on... po pěti a půl letech první pusa!
 
 

Reklama