Ani jedna společenská fráze!

13. června 2018 v 20:00 | Lenka |  od anděla až po zet
Skoro bych si myslela, že po pěti měsících bych už měla zapomenout a nedojímat se vzpomínkou na okamžiky, které byly tak kouzelné, ale kterých ze zcela zjevných důvodů nebylo dost. Ale ne; dovolím si ještě jeden článek o chlapovi, který za tolik článků, kterých tu o něm bylo publikováno, rozhodně nestál, ale ono se mi chce... když se totiž pro něco nadchnu, vždy tomu propadnu naplno a jen tak se nevzdávám. A tak, když jsem si nedávno pomyslela, že na kdysi barevného Romana vzpomínám až příliš často, řekla jsem si večer před spaním, že si budu zaznamenávat, co jsou ty spouštěče vzpomínek na něj...


A hned po ránu jsem si zapsala první: to když jsem se oblékala a můj pohled sjel na můj svetr v regálu s oblečením, stejný měla Romanova sousedka na sobě, když jsem s nimi naposledy seděla v hospůdce. Pokračovalo to v koupelně, když jsem si na sebe stříkla ten parfém, který jsem používala v ty dny, kdy jsem věděla, že se třeba uvidíme. Cestou do práce vzpomínku vyvolala odbočka k firmě, kde jsme spolu pracovali. V práci, kde mám výhled na výpadovku z města, zase hned několik autobusů podobných tomu, jakým jezdil on, nebo bývalých kolegů za volantem, kteří mi Romanovu existenci nějakým způsobem evokovali, a také rozhovor s kolegyní, která má za manžela řidiče autobusu. A do toho jsem si na něj vzpomněla snad při každém otevření messengeru v telefonu...

A krom všech těch autobusů a messengeru mi ho pokaždé, když se mi naskytl, připomněl i pohled na Hory; a když jsem se zahlédla v zrcadle, musela jsem konstatovat, že chybí-li mi on, nemám ani dostatečnou motivaci hubnout a, že jeho doteky na své současné špeky bych nesla ještě neliběji než tehdy. Když jsem si večer otevřela facebook, nabídl mi, zda si do přátel nechci přidat jeho trafikantku! A když mi později zavolal můj muž, který není můj muž, a já měla pocit, že ten hovor je o ničem, vzpomínala jsem na ty dlouhé hovory s Romanem, které mě v tu chvíli dělaly tak šťastnou. A před spaním mi hlavou běžela další spousta myšlenek.

Nejde to eliminovat. Musela bych minimálně odinstalovat messenger, zrušit pravidelnou autobusovou dopravu v kraji a srovnat Hory se zemí! :D

A navíc mi ho tutam připomene i nějaká útržkovitá informace o něm, která se ke mě dostane. Před týdnem jsem ho skoro chtěla kontaktovat a popřát mu k nové pracovní pozici (a připomenout mu, že stále mám ten cidre, o kterém jsem prohlásila, že si ho dáme spolu, tak jestli ho na oslavu už konečně vypijeme). Nebojte, fakt to byly jen myšlenky! Jak jsem psala úvodem, když se skutečně rozhodnu, jsem schopná i podobné iracionální nutkání ustát; a já jsem se v zimě rozhodla, že už ho kontaktovat nebudu, on mi přece slíbil, že se mi ozve!

Takže jen shodou zvláštních okolností jsem ho dnes viděla... zahlédla...
Domluvila jsem si oběd s bývalými kolegyněmi, v altánu na dvoře v bývalé práci, kde on je stále zaměstnán, ale pravidelně by se tam vyskytovat neměl. V noci se mi o tom zdálo! Že mám na sobě jen kalhotky, zimní bundu a čepici a loupu tam na tom dvoře česnek; objevil se tam i on, prohodili jsme spolu dvě tři zdvořilostí fráze a on se sebral a odcházel se slovy, že už tak hezky nevypadám nebo možná že jsem nikdy ani hezká nebyla. Prostě blbej sen. Ve skutečnosti jsem samozřejmě žádný česnek neloupala, jen jsme měly ten oběd s holkama, a neměla jsem jen kalhotky, zimní bundu a čepici, ale normálně dlouhou sukni a tričko. On se tam objevil, ale neprohodili jsme spolu ani ty společenské fráze...

Stejně tak, jak jsem zahlédla já jeho, musel zahlédnout i on mě. A nejednou. Šel tam a zase zpátky. Musel vidět i mé auto, se kterým jsem v zimě parkovala u něj před domem. Tu skutečnost, že jsme od sebe dvacet, třicet metrů, on zcela ignoroval. Nepřišel mě pozdravit. A já jsem nic dělat nemohla a nechtěla. Ne že bych neuměla, z toho už jsem vyrostla; kdybych chtěla, tak bych to bez váhání udělala, ale já nechtěla. A nemrzí mě, že jsem v téhle situaci nijak nezareagovala! Je mi trochu líto, že něco neudělal on, že už zase přestal být chlap. Po tom všem, co bylo a nebylo, co všechno mi říkal a sliboval, jak se choval, jak blízko jsme si byli (fyzicky a já i niterně), mě prostě mrzí, že mu nestojím ani za pozdrav! Ale hroutit se kvůli tomu už nebudu...


Radši vás na závěr, jestli jste to dočetli až sem, pobavím historkou s tím dnešním obědem související. Nebyl to obyčejný všechnodenní oběd, udělaly jsme to ve velkém stylu: každá jsme něco uvařila, měly jsme prostírání a výzdobu včetně květiny na stole. Nebyla to záležitost na třicetiminutovou obědovou pauzu, takže jsem se v práci omlouvala s tím, že si potřebuju něco zařídit, ale že to mám naddělané. Jak si asi vykládali mí kolegové, když jsem se vrátila z toho mého hodinového "potřebuju si něco zařídit" s tou květinou ze slavnostní tabule v ruce?! ;)
 


Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 13. června 2018 v 20:42 | Reagovat

jednou, hodně v budoucnosti na to všechno zapomeneš

kdysi dávno mi někdo moc ublížil a dnes po hmm 10 letech? mám problém si toho člověk skoro vybavit, jednou jsem ho s manželem potkala v obchodě a vůbec mi nedošlo že to je on až za pár minut až jsme ho přešli

prostě to jednou přebolí tak držím palce:)

to s tím obědem mě pobavilo

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 13. června 2018 v 21:04 | Reagovat

Taky jsem něco takovýho prožila . Pořád tam malinko někdo je , i když by už tam být vůbec neměl za to, jak se zachoval . Chce to čas a bude líp :) .

3 Lucka Lucka | Web | 14. června 2018 v 7:11 | Reagovat

No, často se pak lidi k sobě takhle chovají, taky to tak mám, ale možná lepší ta ignorace než se třeba hádat a urážet... :-)

4 Mánička Mánička | E-mail | Web | 19. června 2018 v 17:11 | Reagovat

Děkujeme za zajímavý článek, který můžete vidět zde http://rychlapujcka-is.com/pujcka-bez-dolozeni.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama