Pojďte, pane, budeme si hrát!

15. ledna 2017 v 20:00 | Lenka |  od anděla až po zet
Bude to sedm let, co se mi zalíbil, a budou to tři roky, co jsem se do něj či myšlenky na něj zamilovala. Řešila jsem tehdy otázku, jak by se tvářil, kdybych mu řekla něco z toho, co mě napadalo. Za ty tři roky jsem zjistila, že na všechno, co jsem mu kdy řekla, se tvářil buď nadšeně nebo to všechno bral, jak to je a ničím nebyl překvapen. Nikdy nevypadal, že ho obtěžuje jakákoliv moje snaha o fyzický kontakt, z míry ho nevyváděla ani má přiznání a vyznání a mé návrhy na společně strávený čas přijímal nadšeně. Takže jsem ho (ne)směle hladila po ramínku, brala za ruku, říkala mu, že na něj myslím, a pak jsem se i otázala, zda se mnou půjde lyžovat...

Ten příběh už možná znáte. Přestože se tvářil nadšeně, lyžovat nešel; přestože za čas znovu souhlasil, že spolu můžeme strávit odpoledne, následovaly zase jen výmluvy; a, přestože mě později tlačil k dalšímu vyjádření, že chci být s ním, znovu se toho zalekl a znovu mě zklamal. To už jsem přestala mít energii na to projevovat vůči jeho osobě jakékoliv nadšení a říkat mu ty blbosti typu, jak bych chtěla, aby mi před spaním četl pohádky...

Zařekla jsem se, že už to dělat nebudu. Zatím se držím... teda nepočítám-li výzvu, ať jdeme stavět sněhuláka!


Přestože mě na začátku našeho posledního setkání musel požádat, zda bych na něj nemohla být trochu milá, protože mou odměřenost vůči němu evidentně cítil, vyvinulo se to střetnutí ve splněný sen. Stavěli jsme sněhuláka. V pracovní době, uprostřed dvora, před zraky všech, kteří šli kolem. Tentokrát nadšení z mého nápadu neprojevil pouze slovy, ale i činy. Kouleli jsme koule, na ruce se sám vydal shánět rampouchy (tak se asi staví sněhuláci v Horách) a, když jsem řekla, že potřebujeme ještě kamínky na oči a knoflíky, i přes to, že vše bylo pod sněhem, problém vyřešil a z kufru autobusu přinesl celý kýbl kamínků. Miluju takto praktické lidi, kteří jsou kdykoliv schopni stavět sněhuláka! Jen tu mrkvev jsme nesehnali...

Mým vyznáním jemu tentokrát bylo sdělení, že je stejnej magor jako já a že je to šílený! :) Poznamenal k tomu jen to, že já jsem ještě mladá, ale jemu je padesát; což je mimochodem jeho "oblíbená" věta. Bojí se snad toho věkového rozdílu?

Doufám, že ne, protože společná infantilní zábava nebylo to jediné, čeho se nezdráhal. Co nějaké plácání po zadku, to už tu bylo a tím mě nepřekvapí, ale on mě tentokrát i objímal. Ne jednou a ne letmo; regulérně mě objímal, oběma rukama, tělo na tělo a v jednu chvíli se dokonce přivinul k mým zádům, ruce měl na mém břiše a svou tvář na mém krku - fakt to vůbec nebylo nevinné... Jen si nejsem schopná vybavit, jak se to stalo a jak jsem reagovala krom toho, že jsem si to nechala všechno líbit a měla neskutečnou chuť ho políbit, jak blízký se mi zdál, tak moc jsem z toho všeho byla překvapená. Nikdy, s nikým jiným, jsem nic podobného neprožila...

To je důvod toho, proč na tom všem tak lpím, proč jsem na něj už dávno nezanevřela. Dělá mi to dobře, jeho zájem mi lichotí a je mi s ním hezky. A všechny tyhle chvíle vyváží ty večery, kdy brečím do polštáře, protože jsem z celé té situace zoufalá, nebo ty chvíle, kdy dlouze přemýšlím nad našimi neuzavřenými konverzacemi ohledně nás dvou, o které jsem se snažila.

Byly dvě ráno, druhý svátek vánoční a nemohla jsem spát; on taky ne. Sešli jsme se na facebooku, měl nějakou depku a měl potřebu mi sdělovat, jak nenaplněný život vede, jak se cítí osamělý a jak si připadá zcela mimo hru. Ale já jsem s ním tu hru přece chtěla hrát už dávno! Tenhle odkaz jsem mu poslat nemohla, ale podotknout, že nejsem ta, která by mu tím mohla jakkoliv radit, to jsem musela, včetně té poznámky, že se mnou tu hru hrát nechce... Jen my tehdy napsal, že je to nesmysl. Nic víc.

A když jsem si do něj před týdnem rýpla a řekla mu, že vůbec neví, co chce (bylo to teda v úplně jiných souvislostech, ale moc dobře věděl, že myslím nás dva), nezalekl se ničeho a řekl mi, že to ví moc dobře... a stejně tak moc dobře ví i to, co nechce... A to je zase všechno, co jsem se dozvěděla.

Ale tento týden mi to, co chce, i ukázal. Chce nějakou hru hrát, chce si hrát... a já stále chci být hračkou i hráčkou!
 


Komentáře

1 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 0:15 | Reagovat

Zajímavý článek a duchaplné počtení. Zážitek určitě zajímavý. Taky bych si chtěla s přítelem postavit sněhuláka, ale moje současná chřipka nám brání, ačkoliv je venku tuna sněhu a on by se nejradši procházel a toho sněhuláka stavěl. :) Naposledy jsme stavěli minulý rok, ale nevznikl z toho sněhulák, nýbrž zubatá příšera.
Co se týče věkového rozdílu, taky máme my dva co povídat. Mně je momentálně 16, jemu je cca 35. (Naštěstí nad padesát až ne, to by taky moji rodiče na rozdíl od jeho nynějšího věku nemuseli rozdýchat. :D) V dubnu to bude dva roky, co jsme spolu. Seznámili jsme se přes net, kde se mi na jedné stránce líbily jeho vyjadřovací schopnosti a názory... a poté, co jsme se sešli na setkání, které bylo čistě kamarádské (obzvláště z jeho strany), se mi zalíbil ještě víc. Následovala menší otrkávačka přes komunikační kanály, až jsme se sešli znova a pak ještě znova, než jsme spolu trávili skoro celé letní prázdniny a v září r. 2015 jsem ho představila našim.
Doufám, že nakonec se povede, a ať už skončíš s tím dotyčným nebo ne, budeš šťastná. :) Držím palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama