Od anděla až po zet, 173. kapitola

2. listopadu 2016 v 20:00 | Lenka |  od anděla až po zet
Píšu si tenhle příběh na pokračování spíš pro sebe, než že bych měla pocit, že by někoho ještě zajímal. Kdo by totiž ani ne tak nade mnou, ale hlavně nad mým vysněným idolem již dávno nezlomil hůl?! Tedy kromě mě. Já totiž jsem furt závislá na těch chvílích kouzelna, které s ním zažívám. Ujíždím na nich, přestože jsem si vědoma toho, že je to jen iluze... že většinu z toho, co říká, nemyslí vůbec vážně... že je mýtoman, na to mě přece upozorňovali možná před třemi, čtyřmi roky...

Podobně trapně, ne-li ještě víc, než jak skončil první pokus o rande, dopadl i ten druhý před měsícem. Z toho prvního se vymluvil, napodruhé se dokonce neozval několik dní. Jak to bylo dál?

Poté mi jen poslal esemesku, že není úplně v pohodě a nastínil mi, co ho momentálně v životě tíží. Ano, mohl se na to zase jen vymlouvat, ale víc mě v tu chvíli naštvalo, že se neomluvil. A semlelo mě ještě víc následné setkání, kdy byl zase milej a zábavnej a tvářil se, jako by se vůbec nic nestalo... skoro jsem v tu chvíli měla pocit, že snad ani nevěděl, kdo jemu a komu on esemesky posílal. A že další esemesky proběhly i následně...

Celé se to zase zlomilo v tu chvíli, kdy mi napsal na facebook. Tam jsem alespoň měla jistotu, že ví, komu píše; ale nedomluvili jsme si opět nic jiného, než se uvidíme v práci. Na to nešlo odpovídat jinak než stroze, proto mě překvapil tím, že mi najednou napsal, že se na mě těší... nesdělila jsem mu to, ale tahle jediná věta způsobila, že jsem se na něj já začala těšit ještě víc.

Potkali jsme se od té doby už několikrát, většinou mi s ním bylo hezky, ale když jsem se setkali naposledy bylo mi zase až moc hezky... až jsem zase měla potřebu mu to sdělovat, pitvat se ve vzniklé situaci a hlavně ho přemlouvat, aby neodjížděl... :)

Moc hezky mi bylo, když jsme si hleděli do očí, když jsme se smáli, když jsme se zase hladili po ramínku - chvíli on mě, chvíli já jeho a vůbec nejhezčí to bylo, když jsme spolu šli po schodech a on mě bral kolem pasu. Řekla jsem mu to. A když jsme se potkali později a on mi řekl, ať jdu s ním, a já bez váhání šla, a on se po chvíli ptal, kam vlastně jdu, vysvětlovala jsem mu, že přece jdu s ním, jak říkal, že přece ví, že půjdu kamkoliv on řekne...

On se nad tím, co dělám a co mu říkám, ani nepozastavuje, takže já se už nerozpakuju téměř ničeho. V jednu chvíli, když mluvil o tom, kdy přijede a kdy se teoreticky můžeme vidět, se mi zdálo příhodné mu říct, že si nejsem až tak jistá, jestli chce i on vidět mě. Načež mě začal skoro uklidňovat a začal mi vysvětlovat tu již zmiňovanou věc, kvůli které se se mnou nesešel a která ho hodně trápí... snad poprvé jsem ho zažila vážného...

Chvílemi mám pocit, že se před ním ztrapňuju, ale vůbec mě to netíží, spíš naopak. Ono mě to baví. A hlavně ty jeho reakce mě baví! Tu naši chvíli vážnou diskuzi chtěl ukončit sdělením, že musí jet, protože přece jízdní řád. A já tam vedle něj seděla a tak napůl nešťastně mu říkám jen: "Nejedeš..." Nejel, vyprávěl mi dál ty svý storky. Po chvíli se znovu zvedal a já zase jen: "Nejedeš..." Znovu se nechal umluvit, ale na několikaté "nejedeš" v řadě mi začal tak hezky vysvětlovat, že fakt musí, že jsem ho teda nechala odjet.

Takže jestli jste v tu chvíli někde čekali na autobus, mohla jsem za to já, ale když ono mi bylo tak hezky...
 


Komentáře

1 Olivka Olivka | Web | 2. listopadu 2016 v 21:11 | Reagovat

Mě to zajímá! Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se nevzdává nadějí i po letech :)

2 Romana Romana | Web | 3. listopadu 2016 v 6:29 | Reagovat

To je hezký, tak trochu ožily mé vzpomínky na má rande zamlada....

3 hedd hedd | Web | 16. listopadu 2016 v 23:22 | Reagovat

Sice se v komentářích moc neprojevuju, ale bedlivě čtu každý článek (i když občas se zpožděním)... Nad nikým bych hůl nelámala, však já mám také toho svého J., na kterého nedám dopustit, ač je mi sebevzdálenější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama