Pokrok (aneb v nezávazných rozhovorech se zlepšuji...)

5. června 2014 v 20:00 | Lenka |  od anděla až po zet
Oslovila jsem ho!
Věřím (a můžete věřit se mnou), že kdybych na něj nepromluvila, jen bychom se včera pozdravili a prošli kolem sebe a já bych zase jen vzdychala, jak se zase nic nestalo. Takhle vzdychám, jak krásný úsměv má! ;)


Nebyla to ani jedna z vět, které mě napadaly asi týden předem. Byla to věta, která mě napadla večer před tím v rámci chystání se na naše setkání (rozumějte dlouhé vybírání oblečení, holení noh, zkrášlování se a dlooooooooouuuhého snění... - kdy jsem něco podobného naposledy dělala?!). Využila jsem toho, že ve firemním časopise s ním vyšel rozhovor, a při první příležitosti jsem projevila svůj obdiv nové firemní hvězdě. A on se lehce chytil a začal mi líčit, jaké okolnosti ono interview provázely. Neměl z toho vůbec radost, tak jsem mu několikrát opakovala, že se mi to fakt líbilo. A usmívala jsem se na něj a on se usmíval na mě... ááááááááááááá!!! :)))

Krom toho, že střetnutí nedopadlo tak, jak jsem si vysnila (ale to dokonalé vystižení okamžiku nejvhodnějšího k setkání považuji za úspěch!), mě více zklamalo, co mi řekl (a také že mi v jednu chvíli zase neříkal pravdu!)... i když vzhledem k větě v závorce je diskutabilní i to jeho sdělení, že změní práci. To už mi přece říkal! Přesto byl překvapen, že vím, kam chce jít. A znovu mi to potvrdil.
Jako bych už tohle jednou nezažila! Pan anděl tehdy odcházel ústně několikrát. Definitivně však až v době, kdy se mi (téměř) zošklivil, ale stejně mi to bylo líto.

Teď - zrovna, když se mi pan barevnější zase o kousek víc zalíbil - zatím lítost necítím. Jeho úsměv má sice velké kouzlo, ale v jeho očích chybí alespoň malý záchvěv něhy, které tam pan anděl míval tolik!

A snad právě tenhle nedostatek způsobil, že jsem neměla problém s ním mluvit. Neklepala se mi kolena, srdce nebilo, jako kdyby bylo poledne první středu v měsíci (bylo jen asi 7:50), nezapomínala jsem slova a ani jednou jsem se nepřeřekla. Nebo možná stárnu a moudřím a už nemám trému z chlapa, který se mi líbí. A navíc krom toho, že se mi líbil on, měla jsem jedno z těch mála ran, kdy jsem se sama sobě líbila i já. A v neposlední řadě je to i o tom, že pan barevnější je "lidový vypravěč".

Prostě nezávazné rozhovory (nebo alespoň ten včerejší) v podání pana barevnějšího a slečny Lenky jsou o několik katerogii výš než ty v podání pana anděla a též dívky! :)

Hodlám se v tom zlepšovat a příště třeba dojde i na některou z vět ze včerejšího článku. Sledujte ten příběh dál! ;)
 


Komentáře

1 Gábi Gábi | 5. června 2014 v 21:31 | Reagovat

Hmm...  škoda, že jsi se nezeptala na toho draka. To by mě zajímalo nejvíc, Leni. ;) Nevadí, třeba příště! :)

2 Lenka Lenka | 5. června 2014 v 21:51 | Reagovat

[1]: :) Ale když podobnou otázku pokládají mužům asi jenom hodně odvážné holky, Gábi! A to já nejsem... :( Ty bys dokázala chlapa pozvat na rande?
Na druhou stranu jsme si (poprvé po čtyřech letech!) docela hezky popovídali nebo alespoň mně se to hodně líbilo... :))) Další čtyři roky času však určitě nemám, takže doufám, že to co nejdříve bude mít nějaké pokračování! "Náhodná" setkání inscenovat umím, v usmívání se jsem jednička, v nezávazné konverzaci se zlepšuji; tak třeba je skutečně na čase zdolat i tu další výzvu! I třeba jen pro ten pocit to zkusit a překonat se...

3 Gábi Gábi | 7. června 2014 v 14:11 | Reagovat

[2]: :)Ty ne? Já? No, já určitě ne, Leni. Teda ještě nikdy jsem to nezkusila. A jen tak, jako sport ve smyslu překonat se,... to by mě asi nelákalo. Raději bych se překonávala jinak. :D                              V případě, kdy bych si to moc přála by stejně zvítězila obava, jak moc nepříjemné by to mohlo být pro "druhou stranu". ;)
Když pomyslím na situace, kdy jsem byla já "druhou stranou", hrůza... zvlášt když jde o jinak hodného člověka...

4 Lenka Lenka | 7. června 2014 v 20:23 | Reagovat

[3]: Gábi, sport by bylo pozvat někoho, koho vůbec pozvat nechceme, jen pro ten získaný bod za to, že kývne. Ale překonat se a pozvat ho, abych dalších x let nevzdychala, že jsem to neudělala, je podle mě něco jiného. Ta obava, jak "druhá strana" zareaguje, tam asi bude vždycky, ale nejsem toho názoru, že by pozvání na schůzku mohlo být pro někoho hrůza. Kohos to, Gábinko, proboha potkala, že to pozvání bylo až tak nepříjemné? :o Ať přemýšlím, jak přemýšlím, mě takhle na kafe zvali jenom v Tunisku... :( A ač už jsem je pak měla prokouknuté, tak nepříjemné mi to nebylo. Naopak. No, a v případě mého idolu, myslím, že by se nepříjemně rozhodně necítil... jako každý chlap by spíš byl potěšen, že je o něj zájem... a kdyby nechtěl (pořád nevím, jestli nějakou babu má nebo nemá), tak by mi to asi dlouze a mnoha slova vysvětloval, přestože mě by v tu chvíli už všechny konverzační schopnosti opustily... (V některých situacích je pro nás nemluvné setkání s lidmi, jež nezavřou pusu, zcela žádoucí, ale tenhle by to asi zrovna nebyl :D) A pak by mě asi děsilo případné další náhodné setkání (které je vyloučeno, pokud půjde do "fabriky") a to, jaké báchorky by o mě onen "lidový vypravěč" šířil (no a co?!). Nakonec by mi nejvíc bylo líto mého muže (hloupá situace, že všichni pracujeme v jedné firmě!), ale..... ne, nemůžu to svádět na něj, že už nechci být ta hodná holka. Proboha kde se k takovým situacím dá sehnat nějaký návod, jak se chovat?! :(

5 K. K. | Web | 12. června 2014 v 10:45 | Reagovat

Á, tak přece jen! :) Bezva. Jdu číst, jak se to vyvíjí dál. :-D

6 Gábi Gábi | 14. června 2014 v 21:53 | Reagovat

[4]:
Aha… to bych už vůbec neuměla.
Vzdychat neee, to raději pozvat! Jen mi v Tvém případě nějak dost přebývá nebo co, ten Tvůj muž – nemuž… s tím bych se vyrovnala prvně.
Kdy je to hrůza, by bylo asi na delší vysvětlování. Lidi, co nezavřou pusu a v horším případě jsou navíc i hodně hluční, tak těm se raději vyhnu, když můžu. V pracovní době je vydržet musím ;). Mně by nevadilo, když by moc nemluvil… a velice by mě zajímalo, kde jsi přišla k tomu termínu „lidový vypravěč“. Nezdá se mi, že by to bylo obvyklé použití v tomto kontextu.  Krom mě, jsem ještě neslyšela nikoho to používat. :)
A správný návod už máš, Leni?

7 Lenka Lenka | 15. června 2014 v 19:47 | Reagovat

[6]: Návod nemám, Gábi, spíš jsem čím dál tím bezradnější...
"lidový vypravěč" není můj výraz, ale výraz mého muže, který právě v souvislosti s panem Romanem užil. On to nakonec bude podobnej chlap jako Tvůj kolega, kterého jsi odmítla... :) Mně by teď pro změnu chlap, co furt mluví, asi nevadil. Jsem naopak alergická na to, když muž nemluví... on totiž většinou ani neposlouchá... :(
A vyřešit svůj vztah s M.? Není to jistě řešení, ale on všechno ví (a informuji ho docela podrobně a nic netajím) :( a zdá se, že nejenže to řešit nechce, ale ani mu to nevadí, a vyjadřuje se k tomu tak, že je rád, že mám nějakého koníčka; že to vždycky jednou za pět let přijde, tak to musí přežít; že prát se s ním o mě nebude... :( Naopak se s ním poslední dobou často vídá, ač by nemusel, a na zítřek ho k sobě pozval na kafe... a to není všechno (on je celej náš vztah strašlivě složitej, což nikde neventiluju), ale myslím, že už jen to stačí! M. se tím vlastně asi baví, což je mi zase líto... ale přitom vím, že mě má rád, a já mám ráda jeho, ale asi je to všechno málo. Asi nám to oběma vyhovuje tak, jak to je, přestože nám oběma v tom vztahu něco chybí. Nevím, jak vypadají jiné vztahy po dvanácti letech, ale idylických asi mnoho není, ne?

8 Gábi Gábi | 15. června 2014 v 22:55 | Reagovat

Mrzí mě, že se cítíš bezradná, Leni.  Snad brzo objevíš, jak na to… o co opravdu stojíš a tak.
Jo, tak to se nedá srovnat, kolega je pěkně vychytralý človíček. Tady šlo jen o to, nenechat si vnutit něco, co by mě omezovalo a výhodné by to bylo opravdu jen pro něj. O nic víc než nenechat sebou manipulovat. :D
Aha, tak to jsem nemyslela nemluvícího, neposlouchajícího. Myslela jsem něco úplně jinýho… společně mlčet. :) Tichý souznění… kdy je jeden pro druhýho  a obráceně samozřejmě. To by bylo pěkný, ne?

9 Lenka Lenka | 16. června 2014 v 20:55 | Reagovat

[8]: ... Ty jsi se sebou nenechala manipulovat a to je skvělý, Gábi! ;)
A "společně mlčet" to je moc hezká představa, Gábinko. Někdy si nadšeně sdělovat myšlenky jeden přes druhého a jindy zase nepotřebovat říkat vůbec nic a přesto si toho druhého užívat, to by se mi také moc líbilo! :)

10 Gábi Gábi | 17. června 2014 v 18:27 | Reagovat

Že jo! Přesně jak píšeš - ideální stav, Leni. Taky by se mi to líbilo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama