Kdyby anděl věděl...

15. října 2011 v 1:48 | Lenka |  od anděla až po zet

Před rokem jsem si říkala, že už ho nikdy neuvidím... Muži nestárnou, tedy alespoň andělé rozhodně ne... Jednou jsem si něco moc přála a ono se to splnilo... Kdybych bývala věděla, že se s ním uvidím, umeju si alespoň vlasy... Na to, že mu bude padesát, vypadá sakra dobře... Láska na první pohled se může opakovat... Osudový chlap bývá asi jen jeden! Jak mě kdy mohl zajímat jakýsi Roman nebo Milan... Alespoň týden se nebudu mít ruku, protože jsem si jí potřásla s rukou pana anděla... Tomu neuvěříte...

VŮBEC NEVÍM JAK ZAČÍT!!! :)))


On už celý ten pátek byl takový zvláštní, ale ničemu jsem nepřikládala významnou důležitost. Těšila jsem se na výlet, na koncert Wotienke a někde v koutku duše jsem doufala, že když už se do toho vzdáleného velkého okresního města vydám, povede se mi tam zahlédnout toho, o němž jsem za uplynulý rok jen sbírala sporadické zprávičky...

Z práce jsem odešla, jak jen to bylo možné. Den byl jako malovaný, na nebi jen sem tam mráček a jinak sluníčko. Cesta do vzdáleného velkého okresního města krásně ubíhala a, jak nám to s mužem jde jen v autě, hezky jsme si povídali. Řeč přišla i na pana anděla. Od té doby, co M. zjistil, kde dělá, mě hecoval k tomu, že se tam pojedeme kouknout. Až do dneška jsem neměla dost odvahy a odhodlání i jen k tomu do vzdáleného velkého okresního města jet. A najednou přišlo takové odhodlání, že jsem si i zjistila, kudy se jde v tom městě na autobusové nádraží! Když jsem mému muži ten směr ukazovala, říkal mi jen, že stejně mám jen pramalou šanci, že pana anděla uvidím...
Takhle mi brát iluze!

Zaparkovali jsme a šli jsme se podívat do centra. Vyfotila jsem pár fotek, nic zvláštního, dala jsem si kebab, byli jsme na poště a v oblíbené Batavii a tím jsme možnosti centra města asi vyčerpali. Jdeme na ten autobusák? Nejdeme na ten autobusák? Musela jsem říct, že jdeme, abych nebyla za sraba. To, že jsem kalkulovala s tou malou pravděpodobností, že by tam pan anděl zrovna byl, jsem mu však neříkala a odvážně jsem nabrala správný směr...

Zajímavá byla už ta cesta. Ohlížela jsem se za každým autobusem, který zrovna jel kolem. Nenápadně... :)))
S nebývalou odvahou jsem se vrhla i do podchodu, který na nádraží vedl. M. z podchodu ani trochu nejásal, ale následoval mě. Když jsme vyšli ven a viděla jsem všechny ty autobusy a sem tam nějakého řidiče a jinak liduprázdno, odvaha mě přešla a pro změnu já jsem musela následovat M. Když jsme prošli asi polovinu odjezdových stání, začala jsem nervózně protestovat. Ty prostory mi ani trochu nepřidávaly na klidu. Jenže M. prostě řekl, že to ještě obejdem a já nechtěla být za sraba, tak dál pokukuju po všech busech...

Zahlédla jsem povědomou siluetu za volantem jedné sorky, ale nechtěla jsem věřit vlastním očím. Podívala jsem se znovu a lépe. Byl to on!!! A už si nás také všiml... hned mával a zvedal se zpoza volantu... vlastně ani nebylo vyhnutí nejít se s ním pozdravit. Což nejenže by mi neodpustil M., ale neodpustila bych si to ani já!
M. nasadil výraz radostně překvapený, já ten svůj radostně nesmělý s přiblblým úsměvem a už jsme si všichni říkali dobrý den a pan anděl nám chtěl evidentně být nějak nápomocen, protože se hned ptal, jestli hledáme naše nástupiště... :)

Kdyby on věděl, že tam hledáme jeho!!! :)))
M. mu však pohotově sdělil první věc, která ho napadla... že prý jsme se přišli podívat na plničku CNG... vzhledem k inteligenci pána andělově předpokládám, že mu to nesežral... ale co si o skutečném důvodu našeho bytí na autobusovém nádraží myslel, netuším...

No, a ten chlap, on snad vypadá čím dál tím líp! Vypadal skvěle! Nemohla jsem se vynadívat a přitom teď mám pocit, že jsem si ho neprohlídla tak důkladně, jak bych měla... měl světle modrou košili jako obvykle a nedbale uvázanou kravatu jako obvykle... a tak krásný úsměv, jaký jsem u něj hodně dlouho neviděla, a něhu v očích, na kterou už jsem dávno také zapomněla... zdál se mi v pohodě. V té pohodě, kterou jsem na něm svého času strašně obdivovala a která mu před rokem, než jsem ho přestala vídat, asi vzhledem k nejednoduché osobní situaci chyběla.

Měla jsem pocit, že nás ten chlap snad i rád viděl. Už jen z toho, že se k nám hned hlásil... a jak se krásně usmíval... a vůbec... :))) Něco málo jsme se o něm dozvěděli, některé informace, které jsme v průběhu roku měli, se dementovaly. A přestože vypadal tak neskutečně pohodově, asi to profesně tak bezproblémové není... shání jinou práci a odtušila jsem, že na příští týden má sjednanou schůzku s naší personalistkou.....

Podávali jsme si ruku, když jsem se zdravili, podávali jsme si ruku, když jsme se asi po dvou nebo třech minutách zase loučili. Přála jsem mu ještě, ať se mu povede sehnat nějakou tu práci... no, a dál nevím... všechny ty pocity, které jsem měla, když jsem se na něj přiblble usmívala, prostě nejdou dohromady s tím, abych si toho pamatovala víc... krom toho, že vypadal fakt strašně dobře!!! Sice se snažím přistupovat k tomu realisticky, ale hlavu mám zamotanou pořádně! :)))

M. vědoma si mého stavu na mě dával pozor; dohlížel, abych nevstupovala na přechod, když jedou auta, a tak. Rozhodně si zaslouží, abych chvíli básnila i o něm!!! :))) Však který jiný muž by natolik sdílel podobného koníčka své slečny, že?
Ovšem i na něm bylo vidět, že ho to setkání potěšilo.
Ovšem ne víc než mě!!! :)))
A přitom to byla taková náhoda. Trošku jsme jí sice pomohli tím, že jsem vykročili k místu občasného setrvávání pana anděla, ale klidně tam také vůbec být nemusel... a on tam byl!
Neskutečné!!! :)))

Dalším bodem dne měl být koncert, z kterého však sešlo. Kytarista měl minimálně hodinu a půl zpoždění a M. představa tak dlouhého čekání natolik rozladila, že bylo na místě vymyslet nějaký náhradní program. Místo koncertu byl night shopping... koupila jsem si ve výprodeji růžové brýle... jako bych já snad něco podobného potřebovala!!! ;)
Ani mi toho koncertu nebylo až tak moc líto. Stejně tomu předcházelo něco, co by ten Wotienčin koncert, ať je jakkoliv skvělá, spolehlivě převýšilo. Něco, v co jsem vůbec nedoufala, že by se mohlo stát...
A ono se to stalo.
 


Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 15. října 2011 v 18:50 | Reagovat

Nevím proč, ale z tvého psaní mám takový hezký pocit... jako že zázraky se ještě dějí.

2 Nessie Nessie | Web | 15. října 2011 v 18:56 | Reagovat

Teda musím říct, že obdivuju Tvého muže, že Ti dodává odvahu k tomu jít se podívat na Tvou lásku. Asi Ti rád dělá radost :) Nečekej víc jak tejden s tím mytím, abys nechytla nějakou plíseň ;) Mě už Katalánec nějak přestal bavit, tak jsem ráda, že aspoň někoho to ještě nepřešlo :)

3 corly corly | 16. října 2011 v 20:44 | Reagovat

Leni!!!!!A kdy sis to tak moc přála??Za jak dlouho se ti to splnilo?Já čekám už věčnost...
To je tak krásný....
Já to úplně vidím,úplně všemu rozumím a chápu...:-)Ještě,že byl s tebou M.!!Ty bys tam snad jinak nešla a tolik by jsi přišla...to byla ale krásná náhoda...a pak,že se nedějí!!!:-)Mám z toho ohromnou radost!!!
A příští týden musíš zjistit co nového na personálním..-D
Tu ruku sis už umyla?:-))

4 Lenka Lenka | Web | 16. října 2011 v 21:45 | Reagovat

[1]: Vendy, spíš je to o tom, co my sami považujeme za zázraky... ;)

[2]: Katalánce je možná trošku škoda, ale on by se s ním asi Roman asi moc kamarádit nechtěl, že? :))) V případě těch "mých dvou" tomu tak je. Fakt jsem měla pocit, že i M. moc rád viděl starého známého... ale to, že chtěl udělat radost mě, v tom svou roli také hrálo... :)
A ruku, tu jsem měla určitě umytou už když jsem ten článek psala... :D

[3]: Corly, to alespoň pana anděla zahlédnout jsem si začala intenzivně (možná ani tak moc ne) přát ve čtvrtek, když jsem už měla docela jistotu, že tam pojedeme. A ono to vyšlo! :)))
Jinak je fakt, že od té náhody nás mohlo dělit mnohé... chvíli jsem do toho neměla moc chuti já, chvíli M... ale říkám si, že se to stát mělo, a tak se to stalo! ;)
Jenže zpětně už to tak moc pozitivně nevidím...

Za tyhle tři dny jsem si vnitřně prožila úplně všechno co předtím za dva a půl roku. V pátek jsem se na první pohled zamilovala a následovala strašná euforie, v sobotu jsem nad tím začala moc přemýšlet a kombinovat a z toho bohužel nebyla vynechána ani ta jeho melírová kráska... a dnes je mi to všechno líto, říkám si, že se to možná stát nemělo a trošku smutním, že už ho třeba nikdy neuvidím.....
S tím, že by šel pracovat zpět k nám to není tak jistý a navíc jsme velká firma a, pokud by se vrátil, byl by asi úplně jinde než předtím, takže bych z toho asi taky nic neměla.
Ale zážitek to byl! Ne, že se neměl stát. Měl. I za cenu toho, že mi teď je, jak mi je...

5 Lucerna Lucerna | Web | 19. října 2011 v 18:46 | Reagovat

je krasne ked sa stane nieco v co sme sa ani neopovazili dufat :) suhlasim z Vendy, tomu sa povie zazrak :)

6 Láňula Láňula | 22. října 2011 v 20:12 | Reagovat

Tak to je krásná shoda okolností!!! Paráda Leni! Musel to být okouzlující moment ;-).

7 Lenka Lenka | Web | 1. listopadu 2011 v 19:14 | Reagovat

[6]: Byl! :)

8 corly corly | 9. listopadu 2011 v 22:25 | Reagovat

Leni,nesmíš tak moc přemýšlet!!!!!!
Spíš si to jen tak užívej!!!!!
A přece,když si něco moc přeješ,tak se to plní...:-)

9 Lenka Lenka | Web | 22. listopadu 2011 v 19:34 | Reagovat

Tak já si zase začnu něco přát... :)
Jen nevím přesně co.

10 corly corly | 4. prosince 2011 v 21:40 | Reagovat

Ještě nevíš????
Mám ti napovědět??:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama