část desátá - vojna něco stojí...

26. listopadu 2008 v 21:06 | sl. Lenka |  z mého naivního tuniského deníčku
Přijel Martin a trávili jsme spolu poklidné odpoledne… popíjeli čaj v novém bytě, relaxovali spolu a bylo mi s ním hezky… na nějakého Saida jsem si ani nevzpomněla… dokud nenapsal…


"Habibiti Lenkai, dnes jsem dostal vojenský dopis, abych tam na rok nastoupil, nevím, co mám dělat??? Poraď mi, má lásko, bojím se." Z toho jsem byla úplně hotová, znepokojilo mě to jeho, že se bojí… Proč mi najednou z číšníka chtějí udělat vojáka??? Zítra má schůzku v kasárnách, tak uvidíme... budu na něj moc myslet... A jsem opravdu zvědavá, co mi poví… doufám, že bude mít dobré zprávy…

Prostě v Tunisku dělají nábor do armády… a jediná možnost, jak se tomu vyhnout je zaplatit 2500 eur… řešila jsem to dnes celý den, s holkama, ale především se Saidem…

Doufám, že se mě nezeptá na to, jestli bych mu nemohla dát ty peníze, co mu chybí. To by mě hluboce zklamal, tímto vším si zatím jen získal mnoho mé důvěry, dělá mi radost, že se mnou konzultuje takové věci… Ale otázka je, jestli to nekonzultoval i s dalšími a nečeká, jestli se nenajde nějaká dobrovolnice, která mu pošle nějaké peníze… Co když jen zkouší, která z jeho žen ho zafinancuje a vymyslel originálnější historku, než všichni ti, kteří to na své Evropanky zkouší s nemocnou matkou? Měla bych to přestat řešit… vždyť ještě včera jsem měla pocit, jak moc jsem pro něj důležitá…

***

Tak jsem s ním právě skončila, přestože jsem mu ještě před pár hodinami vyznávala lásku… Už si napsal, kolik potřebuje a jestli bych mu nepomohla - 2500 eur ho to má stát a 250 eur mu ještě chybí, že to má ale přesně spočítané v eurech? :/ Nevím, jestli mu na to mám ještě něco napsat… jestli mu říct, že dle mých info by mu mělo stačit 1000 nebo 1500 dinárů maximálně… že já nejsem blbá… a že on je blázen.

Asi jsem blbá, když jsem si byla skoro jistá, že on ty peníze ode mě chtít nebude… že jen potřeboval mě… a kolikrát jsem si říkala, že mě přeci jen trochu rád má?

Byl ukřivděný a ještě dodal, že tohle byla jeho poslední řeč se mnou... Myslím, že tentokrát jsem s ním opravdu skončila… už zase jsem vymazala jeho úžasné SMS, vymazala jeho číslo ze seznamu… Je konec… konec mých snů, ze kterých jsem se nechtěla probudit… jsem vzhůru… teď budu chvíli smutná, ale pak to bude OK…

***

Zatím to vůbec není OK… v noci vůbec nespím, takže chodím do práce nevyspalá, všechno mě vyčerpává… Pořád polykám prášky, aby mě alespoň hlava na chvíli přestala bolet… a včera jsem usoudila, že v rámci léčby bych mohla i napsat tomu, který mi ublížil… a dnes jsem to zopakovala… bez jakékoliv protireakce :/ To mě asi ubíjí ještě víc… psala jsem mu v určité naději, že se mi přece jenom ještě ozve… vždyť jsem ho tolikrát zlomila a získala zpět… ale proč bych ho ještě měla chtít zpět? Vždyť bych mu už nemohla věřit jediné slovo…

Přemýšlím na tím, co bych získala, kdyby mi odpověděl? Nic… už bych mu nikdy nemohla věřit… tak proč ho chci? Pro těch pár hezkých slovíček, která jsou jen nafouknutými bublinami bez hlubšího obsahu? Měla bych na něj zapomenout… ale proč to nejde… proč na něj dnes myslím víc než včera a proč mi tak chybí? :/


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama