část čtrnáctá - zpět na ostrově

28. listopadu 2008 v 19:50 | sl. Lenka |  z mého naivního tuniského deníčku
Ještě ráno jsem byla na Djerbě, u moře… a ještě v poledne jsem se objímala s posledním Tunisanem na letišti… a jak moc mi to už zase chybí :(


Said, Said, Said… kolem toho se točila celá má dovolená, ale úplně jinak než jsem si představovala… chtěla jsem ho přece tak moc vidět! Přesto jsem se tak moc bála, když jsem vstupovala poprvé do restaurace… a taky jsem byla zklamaná, když tam nebyl… takže jsem si řekla, že je asi v jiné směně a že ho uvidím u večere… po večeři jsem si řekla, že měl ten den asi volno, ale že bude určitě zítra u snídaně nebo u oběda… pořád tam nebyl a nebyl… až jsem se prostě zeptala, kde jsou Said a Rachid… a Ibrahim nám řekl, že Rachid pracuje ve vedlejším hotelu a že Said pracuje teď v Midounu v obchodě, že mu zemřel tatínek a že «c'est la vie…»

Jednomu číšníkovi se líbila moje sestra… když si s ní chtěl domluvit schůzku, tak říkal, ať jdeme všichni, že pro mě také přivede kamaráda… tak jsme šli na kafe se Jamelem a se Jalelem… problém byl ten, že Jalel nechodil do školy a neuměl než arabsky :/ takže jsme se na sebe od té doby už jen bláznivě smáli… tedy krom toho, když mi přinesl psaníčko, že se mnou chce mluvit a že na mě večer bude čekat… nezbývalo mi než mu na to odepsat, že to nepůjde…

Pochopila jsem, že nechci jiného než Saida… myslela jsem si teda, že je v Midounu a že pokud by mě chtěl vidět, měl by vědět, že jsem na Djerbě… napsala jsem mu tedy, že mi kolegové řekli, co se stalo a jak je mi to líto... Hmmm, nenapsal víc, než ať si užiju dovolenou... :(

Ale další den psal znovu, že doufá, že se si to užívám... reagovala jsem na to tak, že jsem si to představovala jinak, že jsem především chtěla vidět jeho... Pořád jsem žila tou myšlenkou, že on je v Midounu a že není problém se vidět… ale myslela jsem si, že on prostě nechce… jinak bysme se už dávno viděli… tak jsem ho hledala kudy jsem chodila… jednou jsem se dokonce vydala i tam, kudy jsme šli tenkrát spolu, když jsem s ním šla na kafe a pak k němu domů… viděla jsem krám, kde mi kupoval čokoládu, kavárnu, kde jsme spolu byli… dál už jsem se neodvážila… celou cestu jsem se rozhlížela, jestli ho někde neuvidím…

Psala jsem mu o tom, jak ho tu stále hledám, ale zase nic… :( krom neustálých nabídek ostatních Tunisanů, které mě jen obtěžovali, protože já chtěla jen jediného a na nikoho jiného jsem neměla náladu… Mimo všech těch, kteří se objevili sami od sebe, tu byl ještě dohazovač Jamel, který, když neuspěl se Jalelem, chtěl mi dohodit ještě nějakého dalšího kamaráda z kuchyně…

Když jsem mu pak vysvětlovala, že s ním opravdu nechci nikam jít, že všichni Tunisani jsou kif kif a že už jsem s jedním člověkem z hotelu něco měla a že už mi to stačilo, tak mi řekl, že to ví… že se Saidem… a když jsem se ptala, jak to ví, tak mi řekl, že když jsem přijela, že se mezi kolegy říkalo, že přijela Saidova přítelkyně… a že když on tu teď není, že můžu být třeba jeho přítelkyně… to mě fakt dostalo…

Naštěstí se zase ozval Said, psal jak je smutný, že je 350 km ode mě a kdy odjíždím... už v pondělí :( Zase mi začal pravidelně psát... Takže včera, když se mě recepční s nadějí na něco víc ptal, jak se jmenuju, tak jsem se představila: «Je m'appelle Lenka et je suis la copine de Said.»


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama